Prudké probuzení způsobené zrychleným tepem mého srdce je nanejvýš nepříjemné, ztuhlé svaly jsou vystaveny až příliš prudkým pohybům, bolestně kňučím a pokouším se protáhnout své namožené tělo. Rozhlížím se kolem. Tma. Ticho. Nohy svěsím z postele, chladná podlaha je šokem pro mé neprobuzené tělo, ovšem se zaťatými zuby ji nakonec zdolám až ke dveřím. Další ránou pro mé rozespalé já je hlasité skřípání dveří, které hladově žádají o promazání. Hlavou se mi začne honit důvod, proč obývám psychiatrickou léčebnu. Maniodepresivní psychóza. Ale já si připadám normální, rozhodně jsem více v pořádku než toto místo. Na chodbě kromě mě není nikdo – pokud tedy nepočítám několik málo zvláštních obrazů a husí kůži, která se dere na můj povrch. Dostávám se ke schodům i po tmě, nevím, jak se tato trasa dostala do mé mysli, ovšem jisté je, že ji znám lépe než cestu domů. Jdu dolů. Nedýchám. Elektrošoky při depresi. Další nával husí kůže, tentokrát mnohem bolestivější a útrpnější, ovšem i nadále pokračuji, jako by mě snad dole mělo čekat spasení. Projede mnou elektrický šok – možná je jen v mé hlavě, ale nelžu, opravdu ho cítím, jak se snaží ovládnout můj mozek a vrátit mě do stavu mánie. O několik uklidňujících nádechů a pár kroků později se ocitám před dveřmi, které tu nikdy předtím nebyly. Otevřít, nebo jejich tajemství nikdy neodhalit? Otevírám je, i když nechci, mé tělo ovládá někdo jiný a já se mu, ať chci nebo ne, poddávám. Na zdi je z kostí přilepených lepkavou krví, která zřejmě patřila nějakému zvířeti, sestaven nápis, jehož autor mi není znám. Stojí tam: „První den.“
Hlasité zavření dveří mě vyleká, ale pokouším se nedat to na sobě znát. Otáčím se za původcem zvuku. Temná černá postava s nožem a… solničkou? Mé obočí se skrčí v otázce, kdo to přede mnou stojí. Nenapadá mě nic lepšího, než se té postavy zeptat. „Kdo jsi?“ zašeptám chraplavě, ale naštěstí ne roztřeseně, takže má návštěva nemůže vědět, jak moc silné pocity ve mně vzbuzuje. Odpovědi se mi dostane až po dlouhých minutách úmorně chladného ticha. „Padlý. Anděl.“ Přikročí ke mně, nemám moc času na to, aby má mysl zaregistrovala černá křídla, jelikož jeho ruka přikládá k mé tváři ostří nože, první kapky krve začínají padat na můj stejnokroj a teprve teď si řádně uvědomuji, jak moc se bojím. Další řez je směřován do nohy, padám na zem a díra v oblečení, které by mělo zůstat nepoškozené, je to poslední, co mě trápí. Sklání se nade mě. Chce ze mě vysát duši? Nevěřím na nadpřirozené schopnosti, proto si o mém „řezníkovi“ myslím jen to, že on – na rozdíl ode mě – do tohoto ústavu patří. Jakmile ucítím pálivou bolest smíchanou s krví, zasyčím. Nedýchám. Umírám? Ne. Sůl v krvi je snad horší kombinace než kyanid v trávicím traktu. Hekám, pokouším se to zastavit, ale když přiložím zpocené ruce k ranám, bolest se ještě znásobí.
Druhý den. Probudí mě hlasité hučení, které je ale jen v mé hlavě – nebo si to alespoň myslím. Tajně doufám, že se probudím ve svém pokoji, ale jakmile vidím padlého anděla – opět s jeho nožem -, polije mě smutek nad mou naivitou. Bráním se, vzpínám se a utíkám. Je mi to platné? Ne. U stěny jsou okovy, ve kterých se po několika sekundách ocitnou má zapěstí. Řeže mi kůži, kousek po kousku. Každý plátek z kožních buněk pokládá na zem. Proč neumírám? Drží mě při životě. Líbí se mu snad ten zmučený pohled? Odřezává kůži na břiše. Velký plátek zakryje dosavadní hromádku. Krvácím. Ale žiju. Trpím, mé tělo je mučeno, má mysl je v depresi. Ostří nože se zabodává do syrového masa – teď si ze mě bere nejen kůži, ale i svaly. Hladově si prohlíží světle růžovou tkáň, olízne krev, která odkapává, a odkládá maso na novou hromádku. Připadám si jako had, který je svlékán z kůže, problém je v tom, že já to nedělám dobrovolně. Jsem chodící model svalové soustavy. Usínám.
Výkon hodný Stephena Kinga! Výborné! Chci dalších pět dní!
… Aha, ono to pokračuje =D
Třetí den. Třetí den v té samé zatuchlé místnosti, zřejmě i třetí den utrpení. Stojím u dveří a lomcuji s nimi, slzy smáčejí mé tváře a míchají se se špínou, ovšem ne s krví. Ať se mi tu stane cokoliv, pokaždé, když se probudím, je všechno v pořádku, jediné šrámy, které naznačují, že mé tělo trpělo, jsou jizvy na mé duši, které se jen tak nezahojí. Nejde to, má mysl je tu jako ve vězení, pomalu ale jistě mě dohání deprese, elektrošoky by byly mnohem lepší než to strastiplné mučení, které mě v uplynulých dvou dnech ničilo. Připomíná mi to Noční můru v Elm Street – nemůžu uniknout, ale jedním z velkých rozdílů je to, že já neumírám, ale trpím. Padlý anděl se objeví poměrně brzy, než stihnu pořádně zaregistrovat, co se děje, cítím nepříjemné pálení na mé kůži. Anděl má na ruce oheň a hladí mou pokožku, veškerá místa, kterých se dotkne, zčervenají, nabobtnají a kůže je v tom místě horká. Když už mám vrchní polovinu těla opálenou, zmizí. Ještě několik hodin se svíjím v bolestech, dotýkám se zničené kůže a tím se mučím ještě více.
Čtvrtý den. Jak dlouho to ještě bude trvat? Má kůže se leskne potem, ale po ohnivých stopách není ani památky. Další návštěva. Braním se, ale anděl je všude, nemám šanci utéct. Dýchám, pomalu umírám. Přemýšlím, jestli by se má mysl mohla naladit na zalíbení v utrpení, alespoň by mé tělo považovalo bolest za rozkoš. Blázním. Padlý anděl přistupuje, zvedá nůž a řeže mě do krku, krev okamžitě vytryskne proudem a já mám co dělat, aby mé tělo zůstalo alespoň ještě na chvíli v klidu. Natahuje ruku mým směrem a bere si něco, co mu nepatří. Můj jazyk. Ostrá bolest zasáhne mé hrdlo, ale má mysl se orientuje na to, co vidí oči. Anděl si vkládá jazyk do úst, několikrát přežvýkne a polkne. Doufám, že je to všechno, chci jít spát a probudit se s jazykem na svém místě. Ještě nekončí. Natahuje ruku trošku výše než předtím, tlačí mi do očnice a já ztrácím pojem o tom, co se děje na levé straně. Stačí jen několik málo okamžiků a nevidím vůbec nic. Jí moje oči? Nevím, nic nevidím.
Pátý den. Celou dobu čekám na anděla. Když přijde, opět se mu u pasu houpe nůž, má s sebou kyblík s ledem a v ruce drží oheň – nevím, jak to dokáže, ale kdyby takovou schopností oplývalo i mé tělo, rozhodně by mi to nevadilo. Nebráním se. Proč taky? Je to zbytečné. Jde rovnou na věc. Nejprve uchopí mou ruku a ponoří ji do ledu. Mrznu – jako tehdy, když se mé tělo setkalo s ledovou podlahou. Možná ještě trochu více. Náhle mé prsty hoří, černají, umírají. Bolí to, ale nehýbu se a naprosto se té bezbožné bolesti oddávám. Bere nůž a seká je. Ne, že by se má mysl soustředila na bolest, místo toho se zajímá o to, jestli je také pozře, nebo ne. Nezklame, opravdu si jeden po druhém – prsteníček po prostředníčku – vkládá do úst a následně polkne. Nezajímám se o to, že mi ničí i druhou ruku, ale o to, jestli mu to chutná.
Šestý a sedmý den. Největší utrpení. Celých proklatých osmačtyřicet hodin losuje části mého těla, které odřezává. Jedno mé ucho leží na druhém konci místnosti, ale nesnědl ho, zřejmě je až příliš zaneprázdněn zbytkem mého těla. Střeva jsou rozvěšena po pokoji jako vánoční osvětlení. Vyjímá z hrudi srdce, které ještě tepe. Proč neumírám? Blázním. Trpím. Ukusuje jednu část srdce a v tu chvíli usínám.
Další den. Už mě nebaví to počítat. Celou dobu čekám jen na anděla, co jiného by se mělo objevit? Přichází, dnes s sebou nic nemá. „Jsem tu,“ zašeptá, čímž prolomí ticho. Stojí, hledí na mě. Na co čeká? Využiji šance a ptám se: „Proč sedm?“ Doufám, že se dnes nic nestane, chci se probudit ve svém pokoji, ne tady. „Sedm. Lidských. Hříchů.“ Hned pochopím, co myslí, ale nevidím spojitosti. „Proč ne pět? Bafomet má pět cípů.“ Jakmile otázku dokončím, dostane se mi odpovědi. „Satan za to není zodpovědný,“ jeho věty už neobsahují přestávky, „bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní.“ Tázavě pozvednu obočí. „Goethe?“ ptám se na autora výroku, místo odpovědi se mi dostane spánku.
Probouzím se, podle měkké podložky vím, že je to má postel, můj pokoj, ale nemůžu se ujistit pohledem – nic nevidím. Ruce v panice vystřelí k obličeji. Mám oči? Ne. Přejíždím dále po tvářích. Zjišťuji, že nemám prsty. Ani jazyk. Co anděl pozřel, to odešlo společně s ním. Ale jizvy na sobě nemám, protože kůži nesnědl. Můžu být jen rád, že mi alespoň něco zůstalo. Bohužel zůstaly i rány na duši. Uzavřený svět, otevřené rány. Otevřený svět, uzavřené rány. Vybírám si první možnost, svět je až příliš zkažený a bolest ran je menší než bolest reality. Prošel jsem depresí a nemůžu se dočkat okamžiku, kdy přijde mánie.
Perfektní filosofické zakončení; nezapomněla ses držet rámce. Máš brilantní vyprávěcí schopnosti a obří penzum slov, která jsi schopná obratně použít. To s S. K. platí ;-)
Poznámka autorky:Červeně vyznačené pasáže napsal praktikant (uprostřed jsou z jednoho prostého důvodu - práce byla na dvou listech A4 - celkem tedy 4 A4, ale použila jsem obě strany - a na konci druhého papíru byla tato poznámka, než zjistil, že existuje pokračování). Proč jsem zveřejnila i jeho názor? Protože mé ego na vás nyní shlíží z nebeských výšin a mám potřebu se pochlubit - nebo se mi to prostě jen líbí a ještě stále při čtení těch nevinných řádků mám husí kůži.
Něco je opraveno, někde jsou úmyslně zachované čárky, protože je tam prostě chci mít.
Můj první (ale zdaleka ne poslední) horor.
Školní práce, která byla psaná pod stresem, kontrolovaná méně než jednou a která vznikla docela... rychle? Půl druhého tisíce slov na čtyřech papírech o rozměru A4 - to je úspěch, zvláště pak když uvážím, kolik toho napsali ostatní. Doufám, že se kvantita nepodepsala na kvalitě.
