I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

City neživých

úterý 10. února 2015

                Určitě se vám to někdy stalo, a pokud ne, tak vám srdečně třesu pravicí. Mně se to stává docela často, naštěstí čím jsem starší, tím méně problémů s tím mám. Teď vám v hlavě jistě hlodá červíček napětí, protože nemáte ani páru o tom, co tím básník chtěl říci. Mluvím tu o hračkách – ano, o těch malých drobnostech, které se najdou v každé domácnosti. A proč jsou tak důležité? Odpověď je až příliš primitivní na to, abyste ji vymysleli. Protože hračky mají také city.
                Stává se mi docela často, že dostanu něco, co pro mě má obrovskou citovou hodnotu (a věřte nebo ne, přibližně v pěti letech pro mě byly nesmírně důležité i ponožky). Vím, že ten malý kousek bavlnky na nohou není hračka, ale důležitý pro mě byl stejně. Vždy, když se nějaká roztrhla, jsem si tu druhou z páru schovávala do krabičky, abych na ni nezapomněla a aby jí to nebylo líto. Teď už ale doopravdy k těm hračkám.
                Jako malé dítě jsem dostávala tucty krásných panenek a plyšáků, každý den jsem je vytáhla z jejich úkrytu a dělala s nimi bordel po celém domě. Nikdy jsem necítila žádnou nutkavou potřebu je uklidit, přeci jen si s nimi budu další den hrát, ne? Ale hračky se záhadným způsobem dostaly opět do skříně, možná ožily. V té době jsem navštěvovala snad první ročník základní školy, měla jsem spoustu volného času a hračky pro mě byly prioritou. Nikomu tehdy nevadilo, že jich je tolik – alespoň myslím, že to nikomu nevadilo, a pokud ano, nějak jsem si toho v tom zápalu nevšimla.
                Jak šel čas, hračky vystřídala elektronika. Nikdy jsem na ty hromádky vzpomínek schované v mé posteli nezapomněla, jen jsem měla nutkavou potřebu je schovávat pokaždé, když šel někdo na návštěvu, abych se za ně nemusela stydět. Poté jsem se jim vždy hodinu omlouvala a slibovala, že příště je nechám na vzduchu, aby mohly lépe dýchat. Večer jsem si s nimi povídala, a když mi náhodou slzela očka, v duchu jsem si představovala, jak mě můj velký chlupatý medvídek uklidňuje a šeptá mi, že všechno bude dobré.
                Výroční úklid (který s oblibou vykonávám jednou za pět let) se stával peklem v okamžiku, kdy mi rodiče oznámili, že z třiceti plyšáků, kteří zahřívali mou postel, jich může zůstat jen pět. František – a nesmějte se, tak se opravdu jeden můj malý zelený méďa jmenuje -, barbary označovaný jako Šnuptychl, rozhodně musel zůstat, to samé ovečka od dědečka a dvacet neidentifikovatelných stvůrek nestvůrek taky. Bohužel jich bylo tak moc, že to nešlo zakrýt, a i když jsem se pokoušela rodiče přesvědčit o tom, že jim nejde matematika, nevyšlo to a někdo hold musel z kola ven.
                Kam s nimi? Na skládku ne, ještě by naši plyšoví kamarádi jakožto prachové částice poletovali kolem a určitě by nás pronásledovali i ve spánku. Navíc se upalovaly čarodějnice, není-liž pravda, ne vzpomínky. Dalším faktorem, který tuto cestu jednoznačně vylučoval, byl ten, že se jednalo o trochu tvrdý rozchod. Kdyby každá dívka totiž musela spálit chlapce, kterého milovala, už by jich na světě moc nechodilo.
                Jako další majitel by se mohl nabízet náš mladší sourozenec, jenže je buď ještě na houbách, nebo má pokoj plný až k prasknutí. Já mám bohužel jen dvě starší sestry, které se jakýmsi záhadným způsobem zbavily svých plyšáků, aniž by uronily jedinou slzu – copak jim nedošlo, že i ty chlupaté zrůdičky mají city? Musím vám ale prozradit malé tajemství – pod postelí mých rodičů se nachází obrovský pytel, ve kterém je většina hraček, jenže už se dávno udusily, tudíž o ně nikdo neprojevuje zájem.
                Což takhle charita? To by bylo celkem dobré, ale třeba by z našich plyšových přátel vytvořili armádu bojující za islámský stát a všichni z nich by padli v boji, to by bylo snad nejvíce bolestné loučení. Nechci být nedůvěřivá vůči charitám, ale nevěřím v ně. Navíc nevím, komu vlastně pomáhám a já mám opravdu obrovskou potřebu vědět, čí ručky se budou starat o mé poklady.
                Po dlouhém hlodání a hloubání v mysli konečně přicházím s poměrně dobrým nápadem. Co kdybych ty hračky odnesla do dětského domova? Tam se můžu podívat z očí do očí tomu, kdo se o ně bude starat, navíc si můžu být stoprocentně jistá tím, že ten, kdo je bude mít ve své postýlce, jim bude minimálně oddaný stejně tak hodně jako já. Když vidím oči všech těch odcizených sirotků, skoro pláču a s radostí jim předávám celé své srdce – a to doslova.
                Nakonec můžu být ráda, že jsem udělala dobrou věc a předala plyšáky někomu, kdo si jich bude vážit. Rozhodně je to tisíckrát lepší než upálení nebo tyranie v pokoji mladších rodinných příslušníků, ne?
                Jen je škoda, že jsem si z nich kousek nenechala v krabičce.

Poznámka autorky: JE TO FEJETON. Takže vlastně něco, co moc (vlastně vůbec) nepíšu, ale škola je škola. Docela se mi to líbilo, takže jsem měla potřebu se s tím podělit. Toť vše.
Citát? Teddy bears don't need hearts as they are already stuffed in love. (Jestli neumíte anglicky, tak... To máte blbý.)

One Direction tickets!

pondělí 2. února 2015

Čauky, čauky, čauky...
Jo, vím, že tohle je blog na moje autorský výplody, ale tak co, můžu si sem dát cokoliv chci. :D
Jestli to někoho z vás zajímá - jakože já vím, že zajímá, protože jsem zajímáníhodna (nové slovo o.O), tak jsem právě dneska, tj. 2. 2. 2015 v 18:15 dostala...
LÍSTKY NA KONCERT ONE DIRECTION DO VÍDNĚ!
Ne, nebrečím, protože jsem štajn jako Edward Cullen, ale... Oh můj Nialle, můj tep by se teď asi měřit nedal, protože by dosahoval neexistujících hodnot. ^^
No nic, zase můžete jít klidně po svých, jenom jsem prostě měla nutkavou potřebu se s tím podělit. :)

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS