Dlouho jsem tu nebyla a jsem si toho vědoma, ale nebyl čas ani chuť něco tvořit. Teď jsem ale zpátky a hodlám se do toho všeho zase pustit, takže zůstaňte online, protože... Určitě chcete víc Tima, ne?
Nakonec jsem došla k závěru, že ho budu zveřejňovat i tady, protože básně poslední dobou zas až tolik neskládám a nechci, aby mi to tady zelo prázdnotou. Navíc si myslím, že si to Tim zaslouží. :)
PS: Kdo nečetl předchozí dva díly (respektive jeden, prolog a normální kapitola), může to honem rychle napravit TADY.
„Anwen! Počkej prosím," šeptem křičím a snažím se doběhnout nádhernou dívku, jejíž kroky naznačují, že opouští školní budovu. Nerad na sebe strhávám pozornost, zvláště pak se mi nelíbí, když se někdo otočí, aby viděl, jaký podivín letí přes školní chodbu a do toho řve, načež daná otáčející se osobnost zjistí, že běžec má odporně nevybarvenou pokožku.
„Copak, Time, utekly ti barvy?" se smíchem komentuje můj běh a já se mírně červenám, rozhodně bych se teď chtěl vidět, muselo by být naprosto dokonale nepopsatelné vidět ruměnec v mých tvářích, konečně bych nebyl jen čisté plátno, ale i něco víc. Představuji si mírně růžové flíčky s nádechem do lehké červené barvy, ne té odporné, která zdobí moje oči, ale do takové té milé a roztomilé, kterou byste použili, kdybyste malovali ráj.
„Ne, vlastně... Jo, utekla jsi ty," pokusím se o trochu poetičnosti, ale jakmile zjistím, co jsem to vlastně řekl, studem sklopím hlavu a raději přivřu oči, aby nemusely čelit prudkému nárazu slunečních paprsků, které mají nutkavou potřebu svou silou ničit žilky v mých očích a nutit mě sténat bolestí. Rukou šmátrám v kapsách kabátu a pokouším se nalézt sluneční brýle, následně se zklamáním zjišťuji, že jsem si je kvůli své aroganci raději nechal doma.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat... Nechtěla bys někam zajít?" vysoukám ze sebe a sám sebe nepoznávám, možná se mé bezbarvé, bezpříběhové a ztracené já snaží využít šanci, kterou mu kdosi cpe přímo před nos. Možná, že ta směs hořké čokolády má být něčím, co mi přinese do života barvy.
Ale co když si jen něco nalhávám a snažím se sám sobě dokázat, že se někomu můžu líbit i přes to, jak odporný ve skutečnosti jsem? Možná, že si o mně myslí, že jsem jen ztracený snílek ponořený ve světě odstínů, kde žije v uzavřeném vězení bílé a snaží se marně dostat ven. Možná by Anwen mohla být klíčem duhy, který by otevřel má pouta, ale nejsem si jistý tím, že chci zkoušet, jestli je tomu opravdu tak.
„Nebo víš co, radši dělej, jako by se nic nestalo. Měj se," rychle ukončím náš rozhovor, než stačí jakkoliv odpovědět, a sahám po mobilu, abych mohl rychle zavolat rodičům. Sluneční paprsky se mi zavrtávají přímo do citlivé duhovky a já cítím nepříjemné pálení, skoro jako kdyby mi kdosi vypaloval do očí znamení. Znak albína.
„Mami? Prosím přijeď, rychle," dostanu ze sebe a otočím se ke slunci zády, pohledem probodávám svůj stín a zkoumám všechny jeho proporce. Je odporně šedý, nevykazuje žádné známky zajímavých barev, skoro jako já. Ne, že by stíny ostatních byly nějak závažně barevné, ale rozhodně v sobě nesly alespoň trochu ducha osobností, které zobrazovaly. Můj stín zobrazuje prázdnotu obyčejného, ničím nevyplněného, plátna, a je stejně smutný a nicotně bezbarvý jako moje existence.
O pár minut později přijíždí blankytně nachové auto, do kterého rychle nastoupím a slastí přivřu oči, když se konečně nacházím v dočasném úkrytu před smrtícím zlatem. Nikdy bych nečekal, že něco tak barevně krásného může být pro mě – obyčejnou bezbarvou duši – tak nebezpečné. Jsem na sebe naštvaný za to, že jsem si nechal brýle doma, ale ještě teď si živě vzpomínám na ráno, kdy jsem po nich skoro chňapnul, ale na poslední okamžik jsem se zastavil a řekl si, že jsem dost jiný a víc na sebe upozorňovat nepotřebuji.
Když se matka vyptává, jaký byl dnešní den, zmíním se o úchvatné hnědi moře míchaného vlnkami tekutého topazu. Detailně jí popisuji všechny odlesky, zmiňuji se o každém pramínku, který chytal odstín amber nebo gypse. Jsem si skoro jist tím, že nemá ani ponětí o tom, jaké barvy mám vlastně na mysli, přesto oddaně přikyvuje, jako by si byla stoprocentně jistá obrazem, který se jí vyrojil v hlavě.
Při příjezdu domů vyskakuji z auta a mířím k sobě do pokoje, kde se zavírám a slastně vydechuji, konečně se cítím o trochu lépe, a i když stále vnímám tiché křupání a praskání, které se odehrává pod mými víčky, v mysli si představuji, jak bych vypadal se stříbrnýma očima. Nejkrásnější okamžik mého snění nastává ve chvíli, kdy se dívám přímo do slunce a nemusím unikat pohledem.
Při rozevření očí s největším zděšením zjišťuji, že vidím trochu rozmazaně. Jen matně rozeznávám obrazy, které mám rozvěšené po pokoji, prudce otáčím hlavou a snažím se zjistit, kde přesně se jaké dílo nachází. Nedokážu na nic perfektně zaostřit a začíná se mě jímat panika. Nesmím přijít o zrak, jinak nebudu moct vnímat barvy. A bez toho už můj život ztratí smysl definitivně.
S několika slzami sklouzávajícími po mé tváři upadám do peřin a pevně přivírám víčka k sobě, skoro jako kdybych doufal, že jim to pomůže. Několikrát prudce zamrkám a nechám své rudě krvavé studny uschnout, načež s nevelkým nadšením zjišťuji, že se svět dal opět do normálu a všechny odstíny mají konečně zase své místo a nesplývají v jeden celek.
Jakmile se myslí vrátím o pár sekund zpátky, cítím nepříjemné tlačení v žaludku a notnou potřebu vyprázdnit jeho obsah, naštěstí vše udržuji na místě a s několika uklidňujícími nádechy dosedám před své plátno, na kterém mám rozkreslené snad největší dílo, které jsem zatím měl tu možnost oživit barvami.
Zbytek dne trávím mícháním všemožných odstínů, snažím se nalézt dokonalé propojení odlesků a plně se oddávám vesmíru barev, ve kterém trávím svůj život. Opouštím zábrany své prachobyčejně bílé cely a nořím se do mraků opálu. Se zatajeným dechem zkoumám sluneční paprsky dopadající na plátno a nořící můj malý svět do světla dne.
Miluji tyhle okamžiky, kdy zapomínám na realitu, která při mé tvorbě ztratila všechny barvy světa a rozhodla se, že mě nechá bez odstínů. Detailně se vžívám do chvil, kdy se můžu stát kým chci, štětci tvořím dech, tep srdce a brnění prstů. Snažím se stvořit život plný všeho, co mi bylo odepřeno, obklopuji se rozkoší odlesků a užívám si každého okamžiku, kdy mohu projevit svůj smysl pro detail. I ty nejzanedbanější barvy v mém světě dostávají vlastní definici, přiřazuji jim jejich pravé místo a nořím je do pozic, kam by se v kruté realitě nikdy neměly šanci dostat.
Usínám s překvapivým potěšením, své sny nechávám plout po moři onyxu, ze kterého vyvstávají všechny možné odrůdy perel. Některé mají náznaky růžových odstínů, jiné se zase lesknou v perfektně krémovém sněhu, další část se snaží prorazit svým sametově safírovým důrazem. Ale jen jedna perla mě ohromuje nejvíce – ta z amberu a gypse.
Poznámka autorky:
Brzy bude pokračování, máte se na co těšit! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat