I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 5. Perleťový den

úterý 6. září 2016

Zdravím!
Myslím si, že nemá smysl to nějak dál okecávat, Tim na vás už čeká. :)


Usedáme do rohu poklidné kavárny, která hraje všemi barvami. Na zdech visí snad stovka obrazů, které se snaží vyjádřit, co slova nedokáží, na každém je něco zvláštně krásného, dokonale nedokonalého, perfektně nicotného. Cítím, že Anwen se na ně dívá stejně, nebo si to alespoň myslím.

Zrakem přejíždím nabídku, ale plně se nedokážu soustředit na písmena, mám strach, že je to kvůli tomu, že se mi horší zrak a nemohu je přečíst, ale raději vinu kladu na dívku, která sedí naproti mně, nádherně se usmívá a tím mě naprosto odrovnává. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na její plátno, které mi nyní odhaluje a ukazuje všechny magicky tajemné odstíny, které toužím poznat už od prvního okamžiku, co jsem ji uviděl.

„Time? Víš, trochu jsem si všimla, že se straníš všem ve škole," načíná konverzaci tématem, nad kterým sice přemýšlím docela často, ale rozhodně to není něco, nad čím bych chtěl uvažovat zrovna teď. Nejradši bych se bavil o barvách, protože tehdy bych se jistě cítil méně nervózní.

„Ne, to oni se straní mně," odpovídám nesměle s výraznou tichostí, z celého srdce doufám, že chápe, co tohle téma otevírá, jaké zlé odstíny předsudků přináší. Snažím se soustředit na barvy kolem, ale náhle mi nic nepřijde tak zajímavé jako Anwen. Jako její nádherné oči, ve kterých bych se dokázal utopit. Jsou uměleckým skvostem, souhrou nepopsatelně dokonalých odstínů.

„Tvoje oči... Jsou jako nekonečný ráj barev," vypouštím ze sebe téměř bezhlase, ani si neuvědomuji, že jsem ta slova pustil do světel světa. Neměl jsem v úmyslu použít je, a už cítím důsledek svého omylu – horkost ve tvářích, která by u normálního člověka zřejmě působila roztomile, ale u albína to musí vypadat jako červený flek na plátně, kde rozhodně být nemá.

„Děkuji," směje se a projíždí mě pohledem, jsem si docela jist, že skenuje odstín mých tváří. Kdybych držel jazyk za zuby a neprojevoval se v tom nejhorším možném světle, měl jsem ještě jistou šanci projevit se normálně, ale tohle mi jistě moje šance zničilo minimálně o polovinu.

„Víš, ten ruměnec ti docela sluší," pokračuje, jako by se nic nestalo, jako kdybych neřekl nic nevhodného. Všímám si barev jejího úsměvu, je tak krásně teplý a vřelý, připomíná mi letní večery a západ slunce, kdy už můžu vyjít ven, aniž bych musel mít sluneční brýle. Tak nějak se s ní teď cítím. Jako bych nemusel skrývat svůj albinismus. A nemám ani ponětí, co mě k těmto myšlenkám přivádí.

Popíjíme čaj, oba dva se navzájem prohlížíme a já neustále myslím, jaká barva by Anwen nejlépe vystihla. Nedokážu přijít na jednu konkrétní, jako by bylo nemožné popsat její vzhled jen jedním odstínem. Když se směje, je to jako souhra jemné oranžové s kapkou žluté a odlesky do červena, ale když se mi dívá upřeně do očí, cítím z ní teplou krémovou hnědou, která je přirovnatelná k jejím vlasům.

Nevnímám čas, dokonce už si ani nevšímám kreseb pověšených všude kolem, soustředím se jen na tu dívku, která sedí přede mnou. Stále se cítím trochu zmateně, protože pořád ještě plně nechápu, co se to vlastně děje. Jsem s někým venku – to se mi za můj život nestalo. Nikdy jsem se nedružil s ostatními, ale Anwen jako by přišla sama, jako bych se nemusel snažit se vtírat a získat si náklonost. Prostě ke mně promluvily její barvy.

„Jakými barvami bys popsal dnešní den?" ptá se a dopíjí poslední doušek ze svého šálku. Tiše lapám po dechu, protože nad touhle otázkou přemýšlím každý den, ale odpovídám jen sám sobě, protože nikoho by zřejmě nezajímalo mé barevné cítění.

„Dnešek je perleťový," pokouším se o úsměv, ale jsem si jistý, že je více nervózní než hezký. Nevím, jak Anwen vnímá tuhle barvu, cítím se trochu nejistý vlastní odpovědí, ale byla to ta první barva, co mi přišla na mysl. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak odpovím, prostě to vyšlo samo. Každý barvy chápe a vidí jinak, někdo je vidět ani nechce. A já doufám, že Anwen má alespoň minimálně stejné barevné cítění jako já.

„Z čeho tak usuzuješ?" ptá se dál a já uvažuji nad tím, jestli zkouší moji nervozitu, nebo jestli ji opravdu zajímá můj názor. Rád bych dlouho přemýšlel nad odpovědí, aby vyzněla co nejvěrohodněji a nejjistěji, ale přijde mi, že v otázkách, které se týkají odstínů, nemůžu mlčet, i kdybych sebevíc chtěl.

„Protože dnešek byl nádherný. Bílý, jako každý můj den, ale barvil se do růžové s nádechem perel," pokouším se vysvětlit svůj barevný obraz, který mám před očima, a z celého srdce doufám, že tomu rozumí. Nikdo se ještě nepokusil mým barvám porozumět, nikdo se nikdy nepokusil o nich se mnou mluvit. Rodiče věděli, že je miluju a jsou pro mě vším, ale když se snažili o nich se mnou vést konverzaci, nikdy nechápali, co se snažím říct.

„Přesně," kýve hlavou, když opouštíme kavárnu a vydáváme se směrem mně neznámým, pravděpodobně k ní domů. Jsem pořád trochu vykolejený a nevím, co dělat s rukama, proto nervózně žmoulám prsty a rozhlížím se po obloze, jestli je pro mé oči bezpečno.

Slunce se pomalu klube zpod mraků, což znamená, že se nemůžu dívat vzhůru, jinak bych si musel vytrpět další šok v podobě bolesti očí. Nevím, kolik lidí o tom, jak moc citlivé oči mám, ví, ale doufám, že to nejde poznat, protože bych svoje okolí nerad strašil ještě více. Doufám, že Anwen nevidí, jak mhouřím oči a sklápím pohled, aby se k nim nedostaly sluneční paprsky.

„Time? Přijdeš mi tak krásně... zajímavý, ale proč se prezentuješ jako bílé plátno? Mohl by si zářit tolika barvami, kdybys chtěl. Věřím, že ve svém nitru skrýváš takovou zásobu odstínů, jako nemá nikdo, koho znám. Měl bys je pustit ven, protože nevydrží tak dlouho schované," promluví z ničeho nic do ticha a vyrazí mi tím dech.

Přesně rozumím tomu, co říká, ale nevím, jestli jsem se svým porozuměním spokojený. Celou dobu jsem měl pocit, že mě někdo musí vybarvit, a ani ve snu mě nenapadlo, že v sobě nosím odstíny, které by k tomu mohly dopomoct. Nechci věřit všemu, co Anwen řekne, protože si nejsem stoprocentně jistý tím, co se tady právě děje.

„Jak to myslíš?" ptám se proto raději, abych si mohl být jistý tím, jak tu narážku mínila. Nechci vyvozovat závěry z něčeho, co nechápu, abych se zbytečně netrápil. Před očima se mi začne míhat spousta odstínů a já mám pocit, jako kdyby celé to porozumění Anwen byla jen kamufláž, kterou se mi můj mozek snažil nastrčit. Jako by nic z toho, co se stalo, nebyla pravda, a já se jen snažil na pár okamžiků vypadat normálně.

Jenže normální nejsem. Vnímám všechno jen pomocí odstínů, nedokážu se s nikým bavit, jsem prázdnější než bezbarvá nicota a cítím se naprosto neúplně. Rostu ve vlastním temném stínu, který mi nikdy nedovolí vyjádřit své barvy, pálí mě oči a nevím, jestli to je pláč nebo ztráta zraku. Ale nechci, aby to bylo cokoliv z toho.

„Time, neplač..." na chvíli se odmlčí a horkou dlaní setře několik zatoulaných slz, které se vydaly dolů po mé tváři, „nemůžeš za to. Ráda ti pomůžu ty barvy najít." Skloní se ke mně, tak blízko, že mohu cítit její perleť.

Poznámka autorky:
Nevím, proč to Timovi dělám, když je tak roztomilej... Ale máte se na co těšit, nebojte.  ^^

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS