I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 6. Exploze barev

středa 7. září 2016

A jako už tradičně je tady zase Tim, který jen čeká, až ho navštívíte ve světě barev... :)


Někdo je namalovaný na papíře, jiný na dřevě nebo na plátně, ale čas od času potkáš někoho, jehož barvy nezachytíš. A tomu se nikdy nic nevyrovná.

Nevím, jestli je tím případem i Anwen, ale pokud ano, mám několik důkazů, které to jasně potvrzují. Nejen, že si s ní připadám alespoň trochu barevný, i když navzdory tomu i více zranitelný, dokážu s ní mluvit, což jsem za posledních několik let s nikým nedokázal. Nevím, jestli jí dokážu věřit, protože ji znám sotva pár dní, i když se to zdá jako roky. Rozumí mi, chápe všechny barvy a odstíny okolo, vnímá jejich vůni stejně jako já.

Pravděpodobně už jsem přestal brečet, protože míříme k jejímu domu a povídáme si. Není to jako s ostatními, kteří na mě divně zírají a nemohou odtrhnout oči od mých červených zorniček, Anwen se na mě dívá, jako by mě chtěla vybarvit. Nejsem si úplně jist, jestli v jejím pohledu nacházím ty správné emoce, ale pevně věřím tomu, že jsem ostatní pozoroval dost dlouho na to, abych z nich mohl číst jako z barev.

Vnímám vůni jejích vlasů, kterou vítr rozfoukává kolem, a snažím se ji přiřadit barvu. Neříkám to nahlas, protože bych jí pravděpodobně připadal jako psychopat, když všechny smysly cpu jen do zraku. Slunce se schovává za mraky, ale i tak už myslím na to, jak budu muset opět začít nosit brýle, jinak bych se taky mohl začít bát o svůj největší dar – zrak.

„Kdy jsi začal vnímat, že jsi jiný?" ptá se a já na chvíli uvažuji, jestli je to jen ze zvědavosti, nebo mi chce dát najevo, kam skutečně patřím. Moc si nepamatuju objevování své poruchy, jako malému mu světlá kůže přišla normální, a i když ji rodiče neměli, považoval jsem za ty divné právě je. Jenže s nástupem do školy jsem zjistil, že chyba pravděpodobně nebude v ostatních, ale ve mně.

„Jakmile jsem zjistil, kolika barvami září ostatní a jak prázdný proti nim jsem," šeptám do ticha a snažím se zapudit ošklivé myšlenky na to, kam tahle konverzace směřuje. Tuším, že se mě jen snaží poznat, ale nejsem si tak úplně jist, jestli o to zas až tolik stojím. Nejsem příliš zvyklý na zájem ostatních lidí a teď bych tady o sobě měl mluvit a tvářit se, jako by to bylo naprosto přirozené.

„A co ty, Anwen, jak je možné, že barvy vidíš tak, jako já?" vracím ji otázku dřív, než se stačí zeptat na něco dalšího. Chtěl bych se toho o ní tolik dozvědět, ale nejspíš ve škole nebudu mít dostatek odvahy na to, abych za ní přede všemi přišel a ptal se. Ještě by ji kvůli tomu nejspíš zavrhli nebo ji označili za stejně prázdné plátno, jako jsem já.

„Už jako malá jsem na svět koukala trochu jinak než ostatní, ale snažila jsem se to nedat příliš najevo, aby si toho nikdo nevšiml," načne, načež se začnu červenat a možná i cítit trochu blbě, jelikož mám zlé tušení, že se mi snaží můj okatý zájem o odstíny vytknout, „ale nakonec jsem přišla na to, že nemá cenu zapírat, protože to stejně nikdo nepochopí," zakončí s úsměvem a zabočí do ulice plné řadových domků.

Její přítomnost mě sužuje, nedokážu racionálně uvažovat, přesto jsem schopný vnímat všechny barvy, které létají kolem. Vzduch jako by jich byl plný, přesto je chladný a nemilosrdně štípe do tváří, které mi určitě musí rudnout. Už jen ta myšlenka mě přivede k ještě většímu studu, proto jsem mnohem radši než kdy jindy za to, že u sebe nemám zrcadlo. Pochroumaný odstín rudé na prachobyčejném bílém plátně.

„Tady bydlím," ukáže k mentolově zelenému domu, který svým tvarem zapadá do všech pláten kolem, ale barvami se rozhodně liší. Je mnohem více výrazný, průbojný a plný, stejně jako jedna z jeho obyvatelek. Chvíli se pozastavím nad tím, proč vlastně přirovnávám Anwen k jejímu domu, ale mé uvažování končí tím, že už prostě takový jsem.

„Děkuji za dnešní den, byl krásně barevný," pokusím se nahodit úsměv a tvářit se jistě, i když mé nitro vede vnitřní válku. Jedna polovina se stále snaží prosadit nejistotu, strach a nervozitu temně purpurových odstínů, kdežto druhá část, podstatně slabší, přináší narcisově žluté potěšení a radost z její přítomnosti.

„Já děkuji tobě, Time, za to, že ses alespoň trochu vybarvil," věnuje mi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, které jsem u ní kdy mohl spatřit. Vnímám dvojí smysl jejích slov a vnitřně děkuji sám sobě za to, jak téhle umělecké mluvě rozumím.

Stojíme jeden proti druhému, prohlížíme se navzájem a nikdo se nemá k tomu, aby odešel, dokonce ani já ne, i když by mě mé nervózní nožky jistě nejraději odnesly za nejbližší roh, kde by se pěkně složily a přestaly se třást. Snažím se zjistit, co bych měl dělat, ale nic nenasvědčuje tomu, že se očekává moje odpověď či jiný krok.

„Víš, že i přesto, co si o sobě myslíš, jsi krásný?" zašeptá a sklopí hlavu, skoro jako kdyby se styděla stejně, jako já – a možná, že se tak doopravdy cítí, ale nemohu to posoudit, jelikož kvůli úhlu pohledu je mi zamezeno zkoumat její odstíny. Netuším, co bych měl odpovědět, protože jí nechci všechno vytýkat, ale zrovna s tímhle tvrzením bych zas až tak nesouhlasil. Rozhodně nejsem ten, jehož barvy se nedají vystihnout, protože jsem bílý. Nudný. Nezajímavý, nepodnětný.

„Time, chtěla bych ti vrátit tvé odstíny," pokračuje, takže předchozí promluva byla jen řečnická otázka. Jsem upřímně nadšen tím, že jsem nemusel odpovídat a spoléhat tak na svůj hlas, který by pravděpodobně kvůli nervozitě kolísal, ovšem nejsem si jistý tím, kam tahle konverzace směřuje.

Dřív, než stihne říct něco dalšího, jediným krokem ničím vzdálenost mezi námi, do promrzlých prstů beru její úchvatnou tvář s nádechem broskvové a obličej nebezpečně přiblížím k ní. Nemám tak úplně moc nad svým tělem, řídím se iracionálními úvahami plnými barev. V hlavě se mi honí tisíce odstínů, přičemž hledám ten jediný správný, kterým bych tenhle okamžik popsal.

Něžně tisknu své rty na ty její a v první sekundě se bojím odporu, ale jakmile se střetnu s tím rudým nebem, cítím výbuch náramné exploze, který by ani chvilka jejího zaváhání nedokázala zastavit. Promrzlými rty hladím ty její pevné skvosty v barvě světlé krve, užívám si okamžik, jehož stvořitelem jsem já.

Cítím všechno její tělesné teplo, jak se postupně noří kolem mě, odstíny tančí kolem nás a snaží se k nám přidružit, ale žádný není dostatečně plný na to, aby tenhle okamžik dokázal vystihnout. Stále cítím teplo jejích rtů, které se něžně tisknou proti těm mým, tělem mi koluje romantická červeň a rozlévá krásný pocit do každé končetiny.

Je to nepopsatelný pocit, který by na plátno nedokázal zvěčnit ani ten nejzkušenější umělec, je to chvíle, kdy se stávám něčím, čím jsem vždycky chtěl být, ale také si vždycky myslel, že je mi to moc vzdálené na to, aby se to někdy mohlo vyplnit.

Exploze barev pohlcuje mé plátno.
Poznámka autorky:
Následující část (která vyjde zítra), je poslední, která je zatím napsaná (celkem jich bude asi 13). Takže 8. kapitola - a pak i ty následující - bude přidána, až bude napsána. A s mým tempem to může být týden, ale taky klidně dva měsíce. :D

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS