Užívejte si čtení! ^^
Už přibližně týden nechodím do školy, protože se snažím co nejvíce vyvarovat slunečnímu záření. I když venku nežhne a zlatavé paprsky jsou viditelné jen ve výjimečných situacích, začínám trpět chorobnou fobií ze světla. Každý den za mnou chodí Anwen, ale nemluvíme spolu, jen vždy vstoupí do mého pokoje, kam jsem ji nikdy neplánoval pustit, leží na posteli a sleduje mě při tvoření mého umění.
Každý den ji kreslím z jiného úhlu pohledu, aniž by o tom věděla – nikdy se nejde podívat, co tvořím, jen mě tiše sleduje, a když je dílo dokonáno, snaží se mě vytáhnout ven, jenže já jsem příliš tvrdohlavý na to, abych splnil její přání. Při odchodu mě vždy políbí a pošeptá cosi o barvách a mém nitru, ale nikdy tomu nevěnuji přílišnou pozornost, protože mě sžírá vnitřní bolest z toho, jak jsem si všechno zničil.
„Time, musíš chodit ven, nemůžeš v pokoji zůstat navždy,“ slyším smutný hlas matky a píchá mě z toho u srdce, protože jí nechci přidělávat starosti. Naléhají na mě všichni, kterým na mně záleží, ale nejsem dost silný na to, abych se k tomu donutil sám. Vím, že sebelítost ještě nikdy žádné rány nevyléčila, proto se nelituji, jen si nadávám a kradu barvy ze svého nitra.
Stěny pokoje se každý den přibližují a s každou vteřinou čekám na ten okamžik, kdy mě doslova pohltí, a já přestanu existovat. Zkouším namíchat všechny odstíny, které jsem ještě nikdy nevytvořil, protože se bojím, že každou minutu přijdu o zrak a už nikdy nebudu možnost je vidět. Karmínově červená střídá rubínovou, přidávám stíny krve a následně ohně, nemám řád a ani se ho nesnažím vytvořit, jen chci žít barvami, dokud to jde.
„Time, mám pro tebe jedno překvapení, ale musíš jít se mnou ven, pokud ho chceš spatřit,“ slyším zvonivý hlas Anwen a přivírám víčka, tak moc bych s ní chtěl jít a vidět úsměv na její tváři způsobený tím, že bych ji poslechl. Odhrnuji závěs a z okna sleduji počasí, je zamrčeno a tisíce odstínů šedé se mísí na obvykle modrobílé pokrývce oblohy. Nevypadá to, že by slunce propustilo svou zlatavou zář, ale nikdy si nemůžu být stoprocentně jistý tím, že bude zamračeno po celou dobu, co budu venku.
Po stole zběsile hledám sluneční brýle a momentálně je mi vážně jedno, jestli se na mě venku někdo bude dívat nebo ne, jen chci jít s Anwen konečně na vzduch, cítit všechny barvy venkovního prostředí a pálivě studený vzduch hořící v plicích. Jakmile je pevně svírám v dlani, rozrážím dveře pokoje a skoro utíkám z bytu.
V okamžiku, kdy pod mými botami zakřupe sníh, mi roztaje srdce – kolem je tolik stříbrné barvy, tolik odstínů bílé, a i když tu barvu nenávidím, vypadá dokonale. Cítím horkou dlaň, která chytá tu mou a vede mě směrem, který je mi prozatím neznám. Nechám se ovládat okolím, otáčím se kolem dokola a užívám si období, které z celé své duše nenávidím a miluji.
„Jak dlouho už jsi nebyl venku?“ slyším sametově hebký hlas okouzlující dívky s ruměncem na tvářích a dokonale hořce čokoládovými vlasy. Užívám si její dotek plnými doušky a nechávám její teplo, aby mě doslova pohltilo, jsem unášen kouzlem okamžiku, u kterého si přeji, aby nikdy neskončil.
„Tak dlouho, že jsem dokázal objevit další tisíce odstínů všech možných barev,“ oznamuji smutně a radostně zároveň, protože na jednu stranu jsem nadšen tím, kolik dalších barev jsem dokázal smíchat, ovšem z opačného pohledu jsem byl v pokoji zavřený až nezdravě dlouhou dobu.
Neptám se, kam jdeme, protože tuším, že by mi to stejně neprozradila. Je tak nadšená, až to roznáší růžové horko po celém mém těle, v konečcích svých alabastrových prstů cítím všechnu tu dokonale pozitivní energii, kterou mi svým nadšením předává. Cítím se barevně, i když jsem uvnitř bílý a má mysl se noří do světel temnoty.
„Jsme tu,“ prohlašuje velmi vážným hlasem a otevírá dveře do dvouposchoďového domu, který stojí v části města, kde jsem pravděpodobně ještě nikdy nebyl – nikdy jsem netoužil po tom chodit po ulici, objevovat neznámá zákoutí jinak známých prostor a hledat tak zajímavé podněty, které utkví v mysli, já radši sedím v pokoji a hraji si s plátnem, to je můj život.
Stoupáme po schodech, naše ruce stále propletené, kolem cítím atmosféru zimy a barev, pohlcuje mě ráj ateliéru, který se nachází v horním poschodí. Mlčky stojím a tupě zírám na všechno, co mi padne do zorného pole, je to snad to nejhezčí, co jsem kdy viděl – zdi pocákané ztracenými barvami nedočkavého malíře, podlaha zakrytá touhou umělce po nových odstínech, všude kolem spousta rozpracovaných kousků mé duše na plátnech.
Abstraktní krása tohoto místa mě doslova lapí a chytá za srdce, snažím se pravidelně dýchat, ale s každým dalším objeveným kouzelným zákoutím se mi zadrhne dech v krku a nepokračuje do plic. Obohacuji se o unášející atmosféru tohoto místa, doslova se dotýkám jeho dokonalosti a snažím se zapamatovat si každý detail, abych ho mohl později, až budu opět sám doma, přenést na plátno.
„Je to naprosto… barevné,“ zkonstatuji a jsem si jistý, že ona je jediná, která pochopí, kolik to jedno jediné adjektivum znamená. Sleduje mě a snaží se vyčíst mi z tváře, co cítím, nejsem si jist, jestli mám na tvářích ruměnec či nikoliv, ovšem v očích mám, mimo lehce rudého odstínu, jiskry radosti, to můžu říci s naprostou jistotou.
„Jsem moc ráda, že jsi z toho tak nadšený,“ slyším radost z jejího hlasu a to mě dostane přes okraj euforie, cítím se snad jako nikdy předtím. Jsem na místě, které je mi sice naprosto cizí, ale mám pocit, jako by mi bylo důvěrně známé a já tu prožil valnou část svého bezbarvého života. Jsem tu s dívkou, která mi do života přinesla barvy, aniž by o tom měla sebemenší tušení.
Své, stále chladné, dlaně pokládám na její broskvově narůžovělé tváře a pomalu přiblížím své rty k těm jejím, obdarovávám ji jedním něžným polibkem za druhým a snažím se, aby v každém okamžiku cítila vše, co cítím i já. Předávám ji své osobní odstíny, nořím ji do svého světa, přitahuji ji čím dál tím více, abych si byl jist, že se mi neztratí v duze.
Mé bílobílé já se stává barevným, jako by se mi konečky prstů nořily do tělové barvy, jako by mé srdce přecházelo z mrtvolně bílé do krvavě rudé. Cítím se tak neskutečně živý, plný všeho, co jsem kdy chtěl cítit, a hledal to v barvách – nikdo mi nikdy neřekl, že to najdu právě v Anwen.
„Děkuju ti za to, že jsi mě učinila plným. Mé plátno se začíná barvit a neovládá to nikdo jiný než tvá paleta citů, štětec tvého štěstí a tvá neutuchající potřeba mě tvořit. Nacházíš ve mně něco, co nikdo jiný nedokázal, a díky tobě se nacházím i já. Cítím to, o čem jsem nikdy v životě ani nesnil, plníš mě vším, co jsem kdy potřeboval, aniž bych o tom věděl. Jsem tvé plátno a ty jsi má bezostyšná umělkyně, jsi každým odstínem, který mě tvoří. Každý náš polibek je jako přejetí štětcem, kdy se začínám tvarovat do proporcí svého pravého já. Díky tobě to jsem já. Mám pocit, že já, i se všemi svými barvami, i se svou bílou prázdnotou, propadáme tvému kouzlu a upadáme do odstínů tvé lásky.“
Poznámka autorky:
Blíží se nám jediná dějová zápletka, která byla při začátku psaní vymyšlena. Těšte se. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat