Vrána obývá stromoví vysoko,
jen sedí a hledí po okolí.
Rozhlíží se do všech stran daleko,
v pohodlí větví krásně si hoví.
Zajíček přiskáče, nahoru hledí,
mohl by život stejný snad vést?
„Vráno, jakpak se ti tam nahoře sedí?
Mohu také usednout? – Znaven jsem z cest.“
Vrána jen přikývne, ďábelský úsměv,
zajíček ulehá, zavírají se unavená očka.
Přichází liška, jež tváří se stvůrně,
spěchá blíže, nenápadně jako kočka.
Zajíček umírá, liška si pochutná,
vrána však nahoře v bezpečí sedí.
Kdo chce se válet, kdo lenost ochutná,
měl by se přesvědčit, zda opravdu z vysoka hledí.
Poznámka autorky:
Do školy jsme měli napsat bajku, tak jsem si řekla, proč to nepřidat i na blog. Snad se vám to líbilo, i když to sice není můj šálek kávy, ale obtíž mi to také rozhodně nedělalo. :)
