I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 11. Vlastní barva

sobota 27. ledna 2018

Zdravím!
Radši nekomentujme, jak dlouho mi trvalo něco dalšího napsat, a pusťme se rovnou do čtení.


Sedíme na lavičce, která obývá kopec nad městem, a společně hledíme na barevnou paletu, která se před námi rozprostírá. Dívka sedící vedle mě má tak nádherný pohled, jako by právě našla odstín, co ještě nikdy předtím neviděla.

„Anwen? Myslíš si, že každý v sobě nosíme nějakou barvu?" ptám se proto, abych ulehčil hustou atmosféru, která mezi námi panuje a nenechává mě v klidu. Sleduji ladný pohyb její paže, když směřuje své prsty ke kaštanovým vlasům a jemně je odsouvá na stranu, čímž odkrývá svou šíji.

„Myslím si, že ne každý to v sobě má. Jsou určití lidé, co by odstín mít mohli, ale nikdy ho nenaleznou. Kdežto ty... ty jsi jako všechny barvy světa," na konci své věty se usmívá a dostává mě tím do naprosto odlišné dimenze.

Chvíli jen mlčky pozorujeme všechno, co se pod námi odehrává, jako by se nás nic z toho netýkalo, jako bychom byli malíři, co právě tvoří své mistrovské dílo a v rámci možností si od jeho obsahu drží odstup.

Přemýšlím nad vším, co bych udělal jinak. Nad všemi chybami, kterých jsem se dopustil, a které bohužel už nikdy nejdou vrátit zpět. Uvažuji nad tím, kolik odstínů ještě budu schopen objevit, než přijdu o zrak, a chvílemi vnitřně panikařím při pomyšlení na to, že bych neviděl všechny barvy světa.

„Time, chtěla jsem ti něco už delší dobu říct, ale nějak jsem nevěděla, jaká slova použít," začíná a následně se odmlčí, jako by svým slovům chtěla dodat patřičnou váhu, „je zajímavé, že vybrat ty správné barvy je snadné, kdežto vybrat ta správná slova je občas dost náročné, nemyslíš?" ptá se a já netuším, zda očekává odpověď, nebo je vše míněno řečnicky.

„Myslím, že vybrat správnou barvu je někdy neskutečně těžké. Třeba když popisuji tebe, nikdy se nedokážu rozhodnout, jaký odstín vlastně mají tvé vlasy," usmívám se a doufám, že můj kompliment bere v potaz.

„Time, já se bojím, že nikdo nikdy nenajde tvoje barvy. Mám pocit, jako bys byl stále ztracený ve svém světě, naprosto sám, jen se spoustou barevných škál. A i když se občas snažím dostat se dovnitř, nikdy se mi to úplně nepovede. Nechci, aby všechno, co v sobě utváříš, zůstalo zapomenuto. Proto jsem se rozhodla..." nadechne se, snad protože vše říká tak rychle, jako kdyby to už chtěla mít co nejdřív za sebou, a tak jí dochází dech, „že ti zařídím výstavu, abys mohl lidem ukázat, co všechno dokážou barvy."

Chvíli mi v hlavě šrotují její slova, avšak můj mozek je patrně nehodlá dokonale zpracovat. Chápu vše, co řekla, ale nedokážu si vyvodit obsah sdělení, proto si raději nechávám ještě nějaký prostor na promyšlení. Chtěla tím říci, že budu vystavovat svá díla? Že lidé uvidí všechno, co v sobě skrývám, co je ukryto pod bělostnou pokožkou?

Nevím, jestli bych měl panikařit, nebo jí poděkovat, jelikož obojí mi připadá jako adekvátní reakce. Nemám nejmenší tušení, jestli chci, aby lidé viděli to, co tvořím, protože možná by v tom mohli najít něco, co já sám nikdy vidět nechci, bylo by to jako analyzování tajného deníku, jako by ho někdo četl veřejně a nechal každého, ať v něm najde všechny známky toho, že nejsem tak úplně normální.

Na druhou stranu se ve mně pře neskonalá touha ukázat světu, co dokážu, ukázat každému člověku, který o to bude stát, že i na první pohled bílé plátno může ukrývat tisíce odstínů.

„Já... já nevím, co na to říct," přiznávám po chvíli, abych ji nenechal mučit v ohlušujícím tichu. Chci jí poděkovat, ale zároveň mám chuť se zvednout, utéct a schovat všechna svá díla jenom proto, aby je už nikdy nikdo nemohl spatřit.

„Moc děkuju, Anwen, vážně si toho vážím... Jen nevím, jestli chci, aby lidé poznali, co doopravdy ukrývám," dodávám po chvíli a cítím, jak mi schne v ústech. Sleduji bedlivě její růžovějící se tváře, které svým odstínem podtrhují plné, světlé rubínové rty. Zachytává můj pohled a usmívá se, jako kdyby podobnou reakci čekala.

Přibližuje se ke mně, takže mohu cítit její opojnou vůni a kouzelné teplo jejího těla, které sálá do celého okolí, jako kdyby rozdávalo radost a klid. Mírně se naklání a svými rubínovými poklady se mi otírá o rty, velmi něžně a jemně, skoro jako kdyby se mě dotýkala motýlí křídla.

Dlaní zajíždím k jejímu pasu a sunu si ji trochu blíže, snad abych se mohl trochu více nabažit všeho, co mi nabízí. Cítím se tak uvolněný, a tak moc sám sebou, jsem fascinovaně překvapen intenzitou všech pocitů, které se mi vpisují do kůže.

Stále se pouze jemně oťukáváme, oba dva jsme něžní a opatrní, jako bychom se báli, že kdyby se zvýšila intenzita toho, co prožíváme, ten druhý by prostě zmizel.

„Time," vydechuje mi do rtů a otevírá víčka, čímž odkrývá největší poklad celého světa. Je tak nádherná, tak kouzelná, skoro jako kdyby ani nebyla reálná. Svou pozornost zaměřuji na hmatové buňky v dlani, abych si uvědomil, že ji opravdu držím, že je to opravdová dívka, která je v mé náruči, a není to jen výplod mé barevné fantazie.

„Anwen," opětovávám jí oslovení a z minimální vzdálenosti sleduji všechno, co mi nabízí. Všemi smysly vnímám to, co mezi námi je, vším, co mám se snažím zachytit všechny odstíny, které mi posílá. Má jich tolik, až se jimi cítím chvíli zahlcen, chci si je pamatovat naprosto všechny, toužím po tom, aby mi ani jeden z nich neunikl.

Anwen je ten typ člověka, jehož barvy nedokážete zachytit, protože i kdybyste se pokoušeli sebevíc, vždycky by se našel ještě jeden odstín, který byste namíchat nedokázali. Rád bych ho pojmenoval jejím osobním kouzlem, tím, co Anwen dělá tak jedinečnou, kouzelnou a barevnou zároveň, avšak netroufám si na to.

Ten odstín je příliš křehký na to, abych se ho dotknul, a příliš cenný na to, abych ho někomu ukázal. Je to mé malé tajemství, abstraktní hmota v trezoru mé paměti. Je to jedinečnost všech okamžiků, které s Anwen prožívám, a proto se o to nechci s nikým dělit.

Odtahujeme se od sebe, ale pouto mezi námi jako by se tím ještě upevňovalo, dýcháme jeden vzduch, jsme jednou barvou dohromady. Jsme tak krásní, tak svoji, tak oddaní jeden druhému, až mám chvíli pocit, že vše, co cítím, je jen nádhernou imaginací, která se mi rodí v mysli.

Jsem snad šílený? Nebo je možné někoho milovat natolik, abychom uctívali naprosto všechny jeho barvy?

„Anwen... Děkuju za to, že tě mám, jsi to nejkrásnější, co mě kdy mohlo potkat. Nikdy jsem neviděl někoho tak nádherného, jako jsi ty, někoho tak barevně dokonalého, krásně tajemného, někoho tak ohromujícího a svého. Jsi tak čistá, tak plná všechno, co v lidech celou tu dobu hledám... Děkuju za to, že tu jsi, že jsi se mnou, protože nemám ani nejmenší tušení, co bych bez tebe dělal."

„To ne, Time. Já děkuji za tebe. Za to, kolik odstínů si mi už ukázal, a za to, kolik mi jich každý den dáváš. Jsi nádherně jedinečný, vidíš svět takový, jaký je, a já se nemůžu nabažit okamžiků, které s tebou prožívám. Jsou tak syté, přeplněné paletami všeho, co si společně tvoříme."

V tom okamžiku zjišťuji, že jsem právě našel svoji barvu.

Poznámka autorky:
Trvá mi to ještě déle, než Zemanovi trvá odpovědět na otázku, která mu byla položena, ale co už, se vším se musíme smířit. ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS