Dítě minulého století. Což znamená, že mi může být vlastně, kolik jen si umanete. Když mě kdysi měl kdosi charakterizovat, shrnul to do slov: Jekyll a Hyde. A já proti tomu absolutně nic nemám.
Miluji poezii (zvláště pak tu ruskou, nebo tu stvořenou Françoisem Villonem), avšak sama nejsem nějaký její ohromný tvůrce. Kdysi možná ano, ale teď už to nehrozí.
Knihy jsou mou druhou rodinou, jsem schopná otevřít téměř cokoliv - krvavou detektivku, roztomilou romanťárnu, postapokalyptickou nervy drásající fantasy. V hudbě se pokouším najít hlubší smysl, můj styl se postupně mění; kdysi naprosto posedlá Directionerka, později oddaný člen Undead Army. Koncerty jsou okamžikem, kdy se opravdově zamiluji.
Pravděpodobně do konce svého života budu student, protože vždycky je tu něco, co by stálo za poznání. Třeba druhá světová válka - to je něco, co je mým útočištěm, zdrojem potěšení, něco, pro co bych byla ochotná porušit vlastní pravidla. Ať už jde o filmy, knížky, dokumenty nebo pravdivé příběhy skutečných osobností, vše přijímám s horlivým nadšením.
Volnočasové aktivity se dají provozovat, když máte volný čas. Což já nemám, přesto se věnuji něčemu, co mi alespoň trochu zvyšuje fyzickou výkonnost. Taky něčemu, co mě vzdělává i trochu kulturně a hudebně. Možná i filosoficky.
Kyborgové jsou chodící dokonalost, u které bylo nahrazeno lidské maso něčím dokonalejším; jsou tím, kým bychom měli být, ale nikdy toho nedosáhneme. Možná proto je tolik obdivuji. Nebo to má jiný důvod.
Ráda zkoumám životy lidí, kteří něco dokázali - Louie Zamperini, celé osazenstvo Bratrstva Neohrožených. Vesměs jsou to váleční hrdinové, což se dalo očekávat. Ale to už jsem já.
Můžete vidět Boha, když sundám svou masku. (Ne, nejsem až takový narcis, to je od Hollywood Undead.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat